Den 14. (21.09.2014) Navajo day

Ráno definitivně zvedáme kotvy z Moabu a vyrážíme směrem na jih do Monument Valley - z čehož máme trošku obavy, protože už teď je v noci takové horko, že máme spacáky spíše na ozdobu. Po pár hodinách cesty se blížíme k dnešnímu cíli a krajina začíná připomínat panoramata známá z filmů.

Jedna z nemnoha zatáček na silnici U.S.163

Opuštěný indiánský giftshop. Cedule hlásí "OPEN"

Zastavujeme na místě, kde se Forrest Gump zastavil při svém běhu a šel domů, obhlížíme cestou nějaké originální indiánské šmuky a prohlížíme si panoramata.

"Jsem už unavenej, tak jdu lidi domů" U.S.Route 163

Po poledni vjíždíme do rezervace kmene Navaho, platíme vstup a po prohlídce kýčovitého gift shopu vjíždíme na prašnou cestu okolo jedněch z nejznámějších pískovcových útvarů Ameriky. Natáčelo se tady nespočet filmů, od kovbojek s Johnem Waynem, přes Návrat do Budoucnosti až po Mission Impossible s Tomem Cruisem. Přesto, že ve filmu vypadají pláně s těmito útvary nekonečné, není park až tak rozlehlý – okružní jízda má 27 mil. Ale ty rozhodně stojí za to!

Monument Valley NP

East & West Mitten Buttes & Sponge Bob

View from John's Ford Point

Už se sice opakuju, ale zase člověk kouká naprosto ohromeně, osamělé pískovcové skály se tyčí do výšky až 300 metrů. Červenou barvu jim dodávají oxidy železa a podle jejich množství se mění i zabarvení jednotlivých částí.  Opět je pro mě nepředstavitelné, jakou má nějaká trocha vody sílu, že je schopna během několika milionů let erodovat takové skalní masy. Počasí je jako na objednávku, bílé mraky v pozadí dodávají pohledům tu správnou monumentálnost a Lukáš si libuje nad svým novým polarizákem (koupil si ho v Moabu poté, co jsme sjeli náš kousek Colorada). Jirka s Tomem si dávají u stánku pravý indiánský hot-dog od pravé indiánky, já si zatím vystačím s čokoládovými ovesnými snídaňovými kuličkami, které se tu nedají koupit v menším, než kilovém balení, a které už s námi nějaký ten den cestují.

Indiánské hot-dogy u indiánského stánku

Skály - názvy už si nepamatuju :-D

Pohled od Three Sisters

Reklama na naše auto - doufám, že mi Nissan pošle řádný balík...

Cestou z parku se domlouváme, že trošku překopeme plán a místo ubytováni někde tady, vyrazíme na noční jízdu směrem na město Page. Tam zjišťujeme, že navigace, která nás pořád vedla někudy jinudy, než jsme chtěli, a kterou jsme ostentativně ignorovali a jeli dle naplánované trasy, zase tak špatná nebude. Silnice 89 je uzavřená a musíme tedy na objížďku po nově vybudované 89A. Tom, aby nás trochu probral, cestou přejíždí nějakého oposuma. Do campu v Lee‘s Ferry přijíždíme až hluboko v noci.

Den 13. (20.09.2014) Den mrtvého koně

Balíme se v campu a míříme na Dead Horse Point, kousek od NP Arches. Ke vzniku názvu existuji různé legendy a jedna z nich, která nejvíce provokuje představivost, je ta o krutých kovbojích, kteří nechávali na dnešním Dead Horse Pointu stáda divokých mustangů, aby zkrotla. Dead Horse Point je spojen se zbytkem útesu pouze úzkým krkem, kde byla vybudována ohrada, zabraňující koním v útěku. Jsme v poušti, bez vody a pořádné vegetace a divocí mustangové krotli poměrně rychle. Při jedné z výprav z neznámých důvodů kovbojové vybrali z ohrady jen nejlepší kusy a zbytek nechali napospas svému osudu. Ti, kteří nalezli pozůstatky nešťastných koní utrápených žízní a hladem, pojmenovali toto místo Dead Horse Point. Tak praví legenda. Druhá, daleko nudnější legenda, odvozuje název, od tvaru útesů nalevo od řeky, který má připomínat ducha koně. No nevím - nezvýraznit na informační ceduli ten útvar žlutou barvou a červeným orámováním, tak tam koně hledám ještě teď.

Výhled z Dead Horse Point na Colorado

Tom riskuje svůj život na hraně útesu

Poté míříme do Canyonlands National Parku. Pohled na obrovské kaňony, strmé útesy a pískovcové skály je opět úchvatný. Vyrážíme na půl druhé míle dlouhý trail, abychom si kaňon pořádně obhlídli. Cesta je poměrně náročná, ani ne tak kvůli vzdálenosti, ale zejména kvůli horku, které panuje. Ale výhledy rozhodně stojí za to! Fakt paráda. Tady člověk vidí, jakou má voda sílu a jak si Colorado (se svými občasnými přítoky po deštích) dokázalo proříznout cestu pískovcovým masivem.

"To nepřeskočím"

Canynonlands - několik "pater" útesů zaříznutých do pouště

Lukyn v Canyonlands NP

Pískovcové stěny

Naši výletníci. Lešek z opačné strany foťáku

Stovky metrů vysoké útesy

Všechny campy v Canyonlands jsou obsazeny, a tak k večeru míříme zpátky do městečka Moab, kde končíme opět ve velkém campu Slickrock. Ještě není tak pozdě, tak se jdeme projít do města a kouknout po obchodech.

Večerní obhlídka gift shopů - povětšinou nevkusné bebechy

Den 12. (19.09.2014) Den řeky Colorado

Včera jsme si zamluvili v půjčovně v Moabu nafukovací kajaky a ráno v 9 hodin už jsme instruováni, jak přežít na vodě. Úsek, který pojedeme, není žádná divočina, musíme si dát bacha jen na jedno konkrétní místo a jinak bychom to měli bez problému zvládnout. Nejpozději v šest musíme lodě vrátit Poté, co se sympatická ženská z půjčovny zeptala, zda je naše auto půjčené („Is it rental?“), a po souhlasném přikývnutí spokojeně řekla OK, nakládáme všechny tři lodě na střechu, která dostává trošku zabrat. Být to moje auto, tak jedna loď jede určitě v kufru. Odjíždíme proti proudu řeky a na určeném místě vykládáme a dofukujeme lodě. Původní plán, že řidič sveze auto do cíle a dostopuje zpět nahoru, bere za své ve chvíli, když přijíždí ještě jedna dvojice, kterou už jsme potkali v půjčovně, a se se kterou domlouváme, že využijeme společně auta a jedno svezeme na konec úseku. Jsou to Němci (Karolina se Stephanem), takže si i trošku prosvištíme Deutschsprache a naučíme se nějaká nová slovíčka. Protože je opět nádherné počasí, tak se řádně mažeme a vyrážíme. Colorado je skoro 2,5 tisíce kilometrů dlouhá řeka, protéká pěti americkými státy a přes Mexiko míří do Kalifornského zálivu. My sjíždíme pouze cca 25 km dlouhý úsek nad Moabem, ale s řekou se cestou po Americe ještě několikrát potkáme. Původní obavy, že nebudeme časově moc stíhat, se naštěstí nepotvrdily, občas Colorado i trošku teče, jinak je jízda docela pohodová. Výhledy z vody jsou parádní, foťák má pouze Jirka, tak kradu pár fotek od něj. Vodu si užíváme, máme jeden dvoumístný a dva jednomístné kajaky, a tak se postupně střídáme, abychom si všechno vyzkoušeli.

Trošku přetížná záď

A takhle si Lukáš spálil lýtka

Vodní živočich

S časovou rezervou dorážíme k výstupnímu místu, Jirka se Stephanem jedou pro auto a my ostatní s Carolinou se ukrýváme ve stínu autobusu borců, kteří tady nakládají na přívěs rafty. Protože končíme v docela rozumný čas, tak si dneska dopřáváme pořádnou večeři – nakoupili jsme potřebné ingredience a vrchní šéfkuchař Lukáš připravuje vynikající tortilly. Každý máme dvě a já tu druhou tlačím už vyloženě na sílu. Zase jsme se nacpali jako prasata – a to jsem si myslel, že v Americe zhubnu…

Den 11. (18.09.2014) Arches NP

Po našem nočním příjezdu do západního Utahu (ve 2 hodiny v noci) jsme našli všechny menši kempy plné, proto jsme skončili v obrovském kempu Slickrock u města Moab (Slickrock je slangově pískovec). Výhodou je, že tu mají sprchy, takže ze sebe můžeme udělat i lidi. Ráno vyrážíme na snídani do Denny’s (řetězec jídelních bister), nakoupit nějaké zásoby, ubytovat se do měnšího campu, a poté už do národního parku Arches.
Venku panují dost vysoké teploty a každé vystoupení z auta je testem naší tepelné odolnosti. Pokoušíme se postupně aklimatizovat a nakonec vyrážíme i na nějaké kratší traily za všelijakými skalními útvary.

Arches NP

The Three Gossips

Základ vzniku Arches dalo slané moře před 300 miliony let, které se odpařilo a zanechalo několik set metrů silnou vrstvu soli. Ta byla postupně překryta pískem, který se pod tíhou další 1.5 km silné vrstvy sedimentů proměnil na pískovec. Navíc tíhou celého masivu ještě došlo ke zplastizování solných vrstev a různému přeuskládání, posunu, zlomům a pohybu všech vrstev. Eroze postupně odstranila svrchní vrstvy a odhalila pískovec, který stále postupně eroduje a možná tu za pár milionů let nebude nic jiného, než písečné duny. Zatím je ovšem rozhodně na co koukat.

Ballanced Rock

North Window

V NP Arches se natáčela i část Indiana Jonese

Double Arch

Tím, jak jsou jednotlivé vrstvy pískovce jinak pevné, vzniká spousta zajímavých a nečekaných útvarů, například Ballanced Rock, který vypadá, že každou chvíli spadne. Nechtěl bych být pod ním, až se tak stane. Asi nejznámější pohled v Arches je na Delicate Arch, ke kterému se vydávají zástupy turistů zejména v pozdní odpoledne, kdy zapadající slunce skálu krásně dobarvuje. Trail k němu je poměrně dlouhý, vede přes spoustu pískovcových plošin a zůstává pro mě záhadou, jak to tu vůbec někdo kdysi našel – nedovedu si představit, že několik hodin lezu po skalách a na konci jen tak náhodou narazím na takový krásný pohled. Nahoře už je touto dobou pěkný lidský zvěřinec, kde všichni sedí na skále naproti Delicate Arch a čekají.

Delicate Arch

Zvěřinec naproti

Fotoaparáty cvakají a pokud nějaký provokatér vejde do záběru dostane se mu všelijakých různých pojmenování a nesouhlasného pískání. Opět jsme přišli akorát včas, takže cca po čtvrthodině už je slunce za horami, paměťové karty fotoaparátů nakrmeny a davy se pomalu vydávají zpátky dolů k parkovišti. My ještě chvilku čekáme, ať se vyhneme hlavnímu proudu a vyrážíme taky. V polovině cesty už je regulérní tma a jak už je mým dobrým zvykem, tak přestávám vidět. Naštěstí kluci vidí o něco líp a tak sleduji jejich stopy. Cesta dolů přichystala nepříjemnost jen pro Lukyho, neb jej zradil obal na foťák, ten mu vypadl a rozflákal se mu polarizační filtr.
Nakonec chvíli koukáme v campu na hvězdy a jdeme spát – zítra nás čeká brzké vstávání.

Den 10. (17.09.2014) Salt Lake City

Laundry - Salt Lake City

Opravdu mormonský den. Začínáme ve veřejné prádelně, kde se učíme zacházet s pračkami a sušičkami na mince. Prášek stojí 75 centů, vyprání dolar a půl a sušička 25 centů. Něco jsem tam navolil a doufám, že jsem si nic neponičil. Prádlo se moc dokonale nevysušilo, tak to asi potom rozložíme v kempu.








Auto necháváme před hostelem a směřujeme k místnímu Capitolu. Impozantní budova postavená v letech 1912-1916, která je sídlem guvernéra, místní vlády, nejvyššího návladního a soudu. Kromě pár místností po obvodu budovy je celá stavba jedinou obrovskou halou - další vládní budovy jsou postaveny za Capitolem. Příjemná je všudypřítomná volnost pohybu – takřka všude lze normálně vejít, návštěvníci jsou tady vítáni, můžete do sněmovny, volně se pohybovat po celém areálu, všechno si nafotit, svézt se výtahem z počátku 20. Století. Po obhlídce míříme ke svatostánkům mormonské církve blíže centru města.

Capitol of Utah

Původní sídlo vlády Utahu v 19. století

Mormoni mají celosvětově více než 15 miliónů členů a 85 000 misionářů mezi více než 170 národy. Historie jejich náboženství je poměrně zajímavá a doporučuji odkazy na Wikipedii. Zato jejich výklad historie je velmi zábavný a nesmírně pomýlený. Jak nám bylo při prohlídce kongresového centra vysvětleno, tak první mormoni přišli do Ameriky již 600 let před narozením Krista (a tedy o rovné tisíciletí dříve než Kolumbus), na Americkém kontinentu vybojovali spoustu válek a nakonec všechno vědění zaznamenal jeden správňácký chlápek jménem Mormon cca 400 let po Kristu na jakési zlaté destičky. Dost odvážné tvrzení na církev založenou v roce 1830. No ponechme stranou víru, my ateisté to nepochopíme.

Sněmovna

Nádvoří za Capitolem - v pozadí další vládní budovy

Přicházíme k již zmíněnému kongresovému centru a před vstupem je cedulka vítající případné návštěvníky. Vešli jsme tedy dovnitř a hned se nás ujala postarší průvodkyně. Vyzvěděla odkud jsme, kolik času na prohlídku máme (řekli jsme čtvrt hodiny, ať neztrácíme čas) a zahájila s námi prohlídku. Na to, jak se budova navenek jevila docela normálních rozměrů, uvnitř je gigantická! Nejpůsobivější je sál pro 21 000 lidí, bez jakýchkoliv sloupů. Všechny balkóny jsou obrovské konzoly, střecha je na obrovských příhradových nosnících. Každá ovečka je pro církev důležitá a tak pro pohodlí i toho nejposlednějšího návštěvníka je tady k dispozici audio technika, jsou k dispozici projektory s titulky a znaková řeč, vozíčkáři mají bezbariérové vstupy do všech pater a prostě se postarají o každého (aspoň takový pocit si z toho odnáším).

Sál pro 21 000 lidí

Protože jsem prozradil, že jsme inženýři, navrhla naše průvodkyně výměnu své osoby, jakožto technicky nevzdělané, za svého manžela, jež je taky inženýr (ale letecký). Ten nás upozornil na spoustu technických zajímavostí, a protože neměl tušení o našem prvotním 15-minutovém požadavku, protáhla se celá prohlídka (včetně zábavné části o původu víry, zmíněné dříve) na cca hodinu. Ale stálo to za to. Na střeše je vybudován park, který má znázorňovat vrcholky hor a louky a nížiny Utahu. Nakonec nám ještě poradil návštěvu výškové budovy naproti (kam je taky volný vstup), kde si máme vyjet na 26. podlaží a nafotit si město. Výhled byl perfektní – celé Salt Lake City jako na dlani.

Střecha kongresové centra a náš mormon

Capitol Hill

Salt Lake City

Main Street

Pozitivem celé mormonské víry, které jsme asi ocenili nejvíc, je misijní činnost – kluci ve věku od 18 a hlavně dívky ve věku od 18,5 roku jedou někam na výměnu do světa vykonávat obrácení zbloudilých duší na víru. Několikrát se s námi dala do řeči moc pěkná děvčata z rozličných zemí a několikanásobně více děvčat se na nás aspoň usmívalo. Asi se dám na mormonství :-).

Že by nasněžilo?

Protože už bylo ve městě nesnesitelné horko a přeci jen už se blížilo pozdní odpoledne, zamávali jsme prosperujícímu městu a vydali se Na Bonneville Salt Flats. Za Velkým Solným Jezerem, které je pozůstatkem prehistorického obrovitého slaného jezera Lake Boneville, které zasahovalo z Utahu až do Nevady a Idaho (a po nějakých těch tektonických změnách odteklo směrem na Yellowstone), se rozkládají Solné pláně. Zvláštní pocit – sůl je trochu vlhká, dost prská, když po ní běžíte a prostě vypadá jako sníh. Trošku jsme si zablbli s foťákem, s autem a zasolení až za ušima se vydáváme směrem do Arches National Parku. Je půl osmé a máme před sebou šest hodin cesty. Někde ještě musíme vrazit auto do myčky, než nám sůl rozežere celý podvozek.

Solné pláně - tady se dělají testy nejrychlejších aut světa

Venku bylo kolem 30 stupňů - žádný sníh.

A to ještě netušíme, jak ta sůl přischne a nepůjde dolů...

Na takových pláních se značně zkresluje perspektiva :-)

Den 9. (16.09.2014) Grand Teton NP 3.den

Poslední den v Tetonu a zároveň den přejezdu do Salt Lake City. Udělali jsme malý nákup v Moose a vyrazili na výlet okolo menších jezer Bradley Lake a Taggart Lake.

Taggart Lake

Odpoledne už jsme vyrazili směrem na jih do Utahu, do sídla Církve Ježíše Krista Svatých Posledních Dní (zkrátka mormonů), Salt Lake City. Více než pětihodinová cesta přes Wyoming do Utahu byla velice zajímavá, obrovské ranče a rozsáhlé pastviny s tisícovkami krav střídaly hory se zlátnoucími stromy a všudypřítomným pelyňkem. Snažil jsem se z auta za jízdy něco vyfotit, ale většina fotek za moc nestojí.

Městečko Afton ve Wyomingu

Jeleni nad cestou - to jsem musel vyfotit

Wyoming

Silnice 89 do Utahu

A do toho máme naladěné správné Americké country

Občas nějaká farma

Farma

Pozůstatky přívěsu a starého pick-upu

Prásk s autem do pole a hotovo - vrakoviště

Utah - stodola

Když jsme přijeli do Salt Lake City, byla už tma. Ubytovali jsme se v luxusním Hostelu (ve velmi slušné čtvrti), vzhledem k vysokým teplotám se převlékli do letních věcí a vyrazili vstříc nočnímu městu. V plánu bylo nějaké jídlo a obhlídka centra. Ačkoli má celý Utah jen 2,9 milionu obyvatel jsou schopni vyprodukovat neuvěřitelný kapitál a Salt Lake City vypadá jednoduše skvěle. Všechno je upravené, posekané, zavlažované, zelené, uklizené, budovy a ulice jsou hezky nasvícené… peníze jsou tady prostě vidět. Trošku problém je najít po desáté hodině něco k snědku. Konečně na okraji business centra vidíme nějaká světla, neony a postávající lidi. Po chvilce obcházení jsme zapadli do pizzerie, která sice vypadala jako šílené doupě, ale pizza chutnala skvěle. Kluci si ještě koupili závdavek na cestu a vyrazili jsme se vyspat. Konečně máme k dispozici internet, takže já postupně zveřejňuji své denní zápisky (které měly být původně mailem mamince, ale nějak to nabobtnalo, tak jsem to poslal do světa jako takové malé ublognutí) a kluci si počítají „lajky“ na Facebooku.

Salt Lake 24/7 Laundry